Je to už docela dávno, co jsem se díky svému povolání a zaměstnavateli měl příležitost vydat do nedaleké Francie, a to do Marseille. Zde jsem strávil několik dnů v restauraci a prodejně zdravé výživy hodně podobného stylu, jako u nás v Dejvicích.
Dorazil jsem do tohoto velmi rušného města plný očekávání a touhy po tom, jaké zkušenosti z francouzské vegetariánské gastronomie získám. Z pařížského letiště mě rychlovlak TGV do Marseille přivezl v krásný slunečný podzimní den. Paříž a Marseille od sebe dělí více než 700 km, proto jsem byl rád, že jedu vlakem. Cesta byla dlouhá, ale velmi pohodlná a klidná, vlak je prostě vlak.
Toto hlavní město Provance, kolonisty založené roku 600 př. n. l., je nádherné. Ruch je všude kolem. V čase mého pobytu zde jsem netušil, že je to jedno nejnebezpečnějších měst Evropy. Ale ruku na srdce – kde je dnes bezpečně. Z těchto prvních fotek si můžete udělat obrázek, jaká architektura zde vlastně dominuje. Já mám moc rád takové domy, především pro jejich historickou „duši“, která leccos pamatuje. Je to něco pro můj objektiv a velice rád takové objekty fotím. Tento obrázek mám doma na chodbě zvětšený v rámu, náramně na oranžové zdi vyniká.
Nejvyhledávanějším turistickým místem v Marseille je starý přístav, který je obklopen starobylými domy a tradičními francouzskými restauracemi. Každé ráno sem připlouvají rybáři se svým úlovkem a hned na nábřeží se snaží prodat ryby právě ulovené ve Středozemním moři. Dalšími zajímavostmi, které stojí za to shlédnout, jsou muzeum Cantini nebo bazilika Panny Marie Strážné, kterou zdobí zlatá Madonna. Největší dominantou je ale katedrála Notre Dame de la Garden, odkud je nádherný výhled na celé město.
Výroba quichů a slaného pečiva:
k Francii bezpochyby patří a bylo tomu tak i zde. Vím o tom své, quiche jsem dělal již v Anglii. Už tenkrát jsem věděl, odkud tyto slané koláče pocházejí. Dozvěděl jsem se, že chlapík dole na obrázku, který mě v tomto řemeslu zaučoval, byl téměř bezdomovec a jednu dobu měl docela problémy s alkoholem. I tak mu šla práce skvěle od ruky, bylo vidět, že už to nějaký ten pátek dělá. Quiche plněné zeleninou, kozím sýrem a bylinkami voněly opravdu neodolatelně. Předpokládám, že stroj, který vyvaloval těsto, je ve Francii výbavou každé větší restaurace, kde se pečivo takového druhu dělá.
Další velice zajímavou částí
bylo pečení sladkých koláčů. Měl jsem možnost vidět přípravu jablečného nebo hruškového koláče. Jeden z nich se brzy objeví v receptech na tomto blogu. Při troše štěstí ho můžete ochutnat i v naší restauraci. Oba měly úplně stejný základ – neochucené křehké pečivo – a docela odlišnou náplň. Velice mě tenkrát fascinovalo „udělátko“, které v jeden čas jablka loupalo, zbavovalo jádřince, ale i krájelo na rovnoměrné plátky. Ty pak končily ve formě s těstem a jablečným pyré. Vše dozlatova až černa 🙂 upečené s karamelizovaným třtinovým cukrem. Žádný recept jsem si tenkrát neodvezl, ale i tak jsem si takový koláč vytvořil podle svého. Zde najdete recept na můj jablečný koláč. V Marseille ho nejspíše dělali z klasické bílé mouky a na palmovém tuku, ale to já určitě nechtěl. Můj recept na tento koláč je stoprocentně z celozrnné mouky a na tuku kokosovém. A nebyl bych to já, kdyby tam chyběly rozinky. Proto říkám, že jestli už vás nudí příprava klasického jablečného závinu, vyzkoušejte toto. Koláč je plný vlákniny, ale hlavně v něm není žádný zbytečný cukr, což řada z vás určitě ocení. Je docela možné, že se na tomto blogu ještě s některými dalšími recepty z této cesty setkáte.
Jablečné pyré nebylo nic jiného, než uvařená a rozmixovaná jablka. Žádný cukr ani nic podobného. Tímto pyré se také plnily kapsy sypané na povrchu cukrem tak, jak je možná znáte z předpečeného polotovaru ze supermarketů. Zde byly křehké a chutnaly přímo božsky. Takové pyré můžete klidně použít do koláče nebo buchty místo vajec, kde je jablečné pyré uvedeno. Viděl jsem v prodeji i již hotové pyré ve sklenicích – jistě ušetří čas, ale určitě ne peníze. 🙂
Jeden den se zde také dělaly rolky plněné náplní z mořských řas a zeleniny, jak jinak než pečené v těstě. Také zde byly rostlinné párky v těstě. Hodně podobné můžete zakoupit jako doplněk k menu v restauraci CL Melantrichova.
Restaurační sortiment byl také hodně podobný tomu našemu, jen v širším výběru. Nechyběla hlavní jídla, saláty, dezerty a různé zdravé nápoje.
Sortiment je ryze středomořský – sezonní zelenina, olivy, mořské řasy a z dezertů již jmenované koláče, pudinky nebo třeba sezonní ovoce.
Největší kuriozitou ale bylo to, že personál neuměl ani slovo anglicky a já zase francouzsky, takže si dovedete představit, jak fungovala naše komunikace. Musel jsem spoléhat pouze na to, co vidím a vytěžit z toho co nejvíce.
No nic, jak se říká: všude dobře, doma nejlépe. Tak zpět do reality…a jde se vařit 🙂