Nejpravděpodobnějším původem odkud ,,velká perla´´ jak se jí také přezdívá, pochází (i když to není stoprocentně jisté) z Asie. Ve starověku jsou záznamy jak z Bible, starověkých tabulek Sumerů, nebo třeba z dávných počátků Indie, téměř vždy však ve spojení z léčitelských okruhů. U nás je její výskyt datován kolem 16. století, kdy se ji mimo jiné také říkalo neuvěřitelně i cedule.
Všechny druhy cibule jsou bez nadsázky studnou výživných látek, je to právě ta surovina, po které bychom měli sáhnout jako první při prvním podzimním nachlazení. Tak jako většina cibulovin, každý druh cibule obsahuje hodně vody. Disponuje především vitamíny C, D, E, a některé druhy vitamínů řady B. Mimo jiné zahrnuje velkou řadou minerálních látek. Cibule posiluje imunitu, čistí krev, dopomáhá funkci srdce a krevnímu oběhu nebo třeba zpevňuje cévy. Možná je také dobré říci, že cibule v sobě skrývá speciální plyn, který téměř žádná z druhů zeleniny nemá. Tato tekutina, kterou po narušení vlákny vypouští, slouží jako obraná složka rostliny proti škůdcům a i proto při krájení pláčeme.
Na českém trhu lze zakoupit hned několik druhů cibulí, průměrná spotřeba je 10 kilogramů na osobu ročně a její cena neustále stoupá. Pojďme si je trochu podrobně představit:
Jarní cibulka je jemná mladá cibule, lodyhy jsou chuťově jemnější, její bílé konce mohou být už trochu více štiplavé. Slouží převážně ve studené kuchyni, ke zdobení salátů, v asijské kuchyni na tento druh nedají dopustit. Lze využít k dokončování polévek, či všeobecně na posyp všemožných již hotových jídel. Určitě patří i do šťouchaných brambor, asijských nudlí nebo třeba zeleninových karbanátků. Ve studené kuchyni bych doporučil použít i cibuli bílou, která má jemnější průsvitnou strukturu, taktéž jemnou a méně štiplavou chuť. I proto bych ji dával spíše do polévek, nebo také do jemných polévek třeba malým dětem.
Šalotka je kultivovaný druh cibule pocházející z východní oblasti středozemního moře, velice populární je například ve Francii. Charakterizoval bych ji druhem něco mezi cibulí červenou a žlutou, je velice jemná, její chuť je speciální a ojedinělá. Její výhodou při vaření je také to, že se v jídle téměř rozpustí a není v struktuře omáčky vůbec vidět. Je pravda, že nyní na trzích výběr zeleniny řídne, na dejvickém trhu jsem viděl většinu druhů cibulí, které v článku uvádím, kdyby jste však i po novém roce nevěděli kde šalotku koupit, doporučuji zajet do holešovické tržnice pavilonu zeleniny, nedávno jsem tam byl a musím říct, že tam je vždy výběr dostačující.
Červená cibule není taktéž příliš výrazná, je také příjemně nasládlá a i proto tento druh doporučuji do salátů, kterým dodá vitamíny, barevnost, ale také chuťový šmrnc. Často se však i využívá v teplé kuchyni, skvělý je z ní cibulový koláč, vyzkoušet doporučuji například chutney (výtečné ve spojení s kvalitními sýry) nebo také využít při grilování. Z pečených cibulí lze také vykouzlit báječnou pomazánku.
Cibule žlutá je klasický a nejběžnější pomocník v naší kuchyni. Používá se všeobecně v teplé kuchyni, do základů, na jemno nakrájená. Velice známá je i klasická polévka cibulačka, z mého blogu můžete vyzkoušet neobvyklou cibulovo-rajčatovou polévku s křenem. Ze žlutých cibulí se často vyrábí pro posílení cibulový čaj nebo také velice populární cibule s medem, které často zaženou i tu nejhorší rýmu či bolest v krku. Všechny druhy cibule je nejlépe uchovávat v chladných, dobře větratelných a temných místech.
K dostání je však i cibule sušená, k dostání ať už jako prášek nebo i ve formě tenkých nudliček. Slouží jako skvělé dochucovadlo pomazánek, pomocník v dušených zeleninových směsích polévek. K dostání všude tam, kde se prodává koření. Neměl bych však ani zapomenout na cibuli smaženou (vídeňskou) která se většinou obaluje v mouce a paprice, potom pozvolna smažená ve větším množství oleje do zlatova, takto křupavá slouží na dochucení a posyp již hotových jídel, možná znáte třeba v kombinaci s bramborovými knedlíky. Zakoupit lze také již hotovou, často ji můžeme vidět v prodejně nábytku IKEA.
